LORE
Lore festivalu pěkně pohromadě na jednom místě. Přečtěte si víc o světě, do kterého se vydávate.
Co je zač Šrota v čele se Šrotmistrem? Co jsou Velké hry a Polygon Hromu? Tohle všechno a mnohem víc se dozvíte v následujících záložkách.
AKTUÁLNÍ PROGRAM NABÍDNE
Lore festivalu pěkně pohromadě na jednom místě. Přečtěte si víc o světě, do kterého se vydávate.
Co je zač Šrota v čele se Šrotmistrem? Co jsou Velké hry a Polygon Hromu? Tohle všechno a mnohem víc se dozvíte v následujících záložkách.
Nikdo už vlastně neví, jak dlouho to je od Průseru, a vlastně se to ani nikomu nechce počítat. A většina už to, popravdě, ani neumí. Civilizace, která si díky technologickýmu pokroku žila ve svym skoroutopickym ráji, se najednou zaryla tlamou do písku. Zůstaly po ní jen mýty…
… a spousta, SPOUSTA šrotu! Jen málokomu se z něj podaří vyhrabat něco funkčního. Ale když už má kliku, tak se pod tím nánosem rzi a špíny ukrývá tech, se kterými jde dělat uplný divy.
Největší hora takovýho šrotu široko daleko je Mt. Rustmore. Na jejím úpatí se rozkládá Rusthaven, pevnost Šroty, kterou tvoří vzdálení potomci armádní posádky z doby před Průserem. A nedávno se stalo něco, v co už nikdo nedoufal: Po desítkách let se brány Rusthavenu otevřely. Pod záštitou Šrotmistra, jeho vládce, se totiž chystá událost konkurující legendám o časech dávno minulých. Velké Hry! Tenhle svět možná zapomněl všechno možný a sem tam i nemožný, ale zábavu ani humor si vzít nenechal.
Z dalekého okolí se už začaly sjíždět kmeny prahnoucí po slávě, lootu i úniku z bídný reality. Postupně na úpatí Mt. Rustmore vytvořili pološílenou změť budov v jejímž středu roste tajemná stavba z rezavejch trubek. Šeptá se, že právě ta se stane samotným centrem Her, ale Šrotmistr si zatím drží všechna esa ukrytá hluboko v rukávu a nic o ní ven jen tak nepustí. Budete si muset zase chvilku počkat…
Šrota: vzdálení potomci armádní posádky z doby před Průserem.
Sice už si nepamatujou, jak fungovaly původní vojenské šarže, ale to je nazastavilo ve vybudování kastovního systému, který je na nich založený. No a co? Je to jiné, ne lepší. Dělí se na na Předáky, Šerži a Bigoše. Narodil ses jako Bigoš? Blbý. Taky tak umřeš. Do jiný kasty zkrátka žádná cesta nevede. Pro nikoho. I když nevim, proč by chtěl být Předák Bigošem. Na Předáky bacha. Ti se uměli narodit, jsou nejvyšší kasta, a všechny ostatní drží tvrdě pod krkem.
Šrota ovládá bývalou vojenskou základnu Rusthaven a fakt dobře si ji chrání. Zdrojem jejich moci je mt. Rustmore. Zvenku bys to neřekl, ale důležitý je, co se skrývá pod povrchem. Vykopali rozsáhlou síť tunelů a šachet, kde těží vyspělé technologie z doby před Průserem. Mají tak podstatnou výhodu oproti okolním kmenům. Skulina se ale najde všude, někteří z nich totiž na tajňačku prorazili tunely až na druhou stranu hory a rozjeli černý trh s okolím.
Šrotmistr: dědičný titul absolutního vůdce Šroty
Nehledě na občasné puče a výměny Šrotmistra, každý nový bere za své legendu o přímé a nepřerušené linii Šrotmistrů až k tomu úplně prvnímu z doby BPP (to je bezprostředně po Průseru, neasi). Kastovně jsou mu sice nejblíž Předáci, ale největší oporu mu dělá jeho Defensivní Elitní Garda (D.E.G. - pro nepřátele Degeni). Jeho největším pokladem je svatá Příručka - kniha, jejíž obsah generace Šrotmistrů považují za bezchybný návod, jak vést armádu. No co, když jim to funguje… Jo, sice už se polovina stran úplně rozpadla, ale to jim nebrání ve výkladu. Na deskách knihy už jdou přečíst jen odřená písmena H L V XXII.
“V Pustině snad nezbyl nikdo, kdo by nevěděl o Šrotmistrových hrách. I ty ses proto rozhodl dojít a urvat pro sebe nějakou tu trofej nebo aspoň pár drobků, co spadne ze stolu papalášů....
Po dlouhém putování nebezpečnou krajinou stojíš před branou na první pohled ospalého městečka, něco ti však říká, že tohle místo přináší hromadu příležitostí naplnit si břicho i kapsu. V dálce slyšíš hluk těžby z nitra hory Mt. Rustmore a vytí zdivočelých nájezdníků, kteří se rovněž dostavili na tuhle slávu. Mimoděk poklepeš konečky prstů na svou bouchačku... lidé v těchto končinách sice zatím vypadají přátelsky, ale bude určitě lepší mít ji celou dobu po ruce, protože nikdy nevíš, kdy se tvoje cetky zalíbí někomu, kdo si poctivým obchodem moc hlavu neláme.
Vstupuješ na náměstíčko, po kterém se potácejí unavení horníci vracející se z právě dokončené směny, objednáš si u okénka škopek chlebovice a mrkneš na vývěsku, co se kde děje. Je plná zažloutlých cárů papíru: ztracení lidé, poptávka po strážích i pracovní síle, pošta hledá kurýry, zítra začíná velký turnaj. Prostor vydělat si pár chechtáku tu zjevně bude.
Někdo ti zaťuká na rameno: "Hej, čmoude, nezahraješ si Slepici? Anebo Brawl? A máš vůbec nějaký Rezáky?"
Vypadá to, že nudit se nebudeš…”
Život členů Šroty neni uplně jednoduchej - zvlášť pro bigoše. Zavření v opevněné základně Rusthaven, a jejich život sestává z nekonečného cyklu těžby techu z útrob mt.Rustmore, a snahy si v tvrdém životě nad povrchem urvat svůj kus. Tomu vůbec nepomáhá fakt, že pravidla který Šrotmistr bere ze svý příručky jsou, no, pěkně na hlavu. Považte - říká třeba, že kastu smí změnit každej, kdo neni šílenej. Dobrý ne? Akorát že vůbec! Další pravidlo totiž tvrdí, že kastu by mohl chtít změnit jen uplnej šílenec.
Praštěný pravidla, ponorka, nuda a šikana od předáků pomalu ale jistě vedly k tomu, že nižší kasty začaly frflat, vysírat, stávkovat a bouřit se. Šrotmistr chtěl původně všechny renegáty použít jako cvičný terče pro střelbu, ale pak mu nějakej chytrej předák vysvětlil, že by pak nezbyl nikdo, kdo by těžil tech. Dali hlavy dohromady, a přišli s geniálním nápadem! Pro zábavu lůzy uspořádají Velké Hry - událost rozsahu, který nikdo nepamatuje. Klání divokých gladiátorů, jugger, soutěže, vystoupení, spousta žrádla a chlastu - prostě chléb a hry. A rovnou do toho zapojí i divoké kmeny z okolí mt. Rustmore, aby taky dali na chvilku pokoj.
Na úpatí hory, u ústí tunelů (o kterých bigoši a seržové totálně neví kde se vzaly), začali stavět velkou arénu z trubek. Největší problém byl ji pojmenovat - nikdo vlastně netušil jaký ta šílenost bude mít ve finále tvar, takže jediné na čem se nakonec dohodli je polygon. Polygon Hromu.
Spalovači. Dříve nebo později je Šrota oslovit musela. Odpadky, které hrozily přerůst i Mt. Rustmore, museli zkrátka krotit profesionálové. A když Šrotmistr vyhlásil své Hry, nomádi, poutníci, nájezdníci a vandráci všeho druhu s sebou přitáhli další odpad. V tom okamžiku ale i ostřílení žoldáci řekli: “Dost! Takhle tedy ne!” Jako ozvěnu dob dávno minulých rozjeli systém třídění. Sklo už neleželo pohromadě s plasty, směsný odpad se nesnoubil s papírem a dřevem, zbytky potravin nakrmily komposty a hnojníky. A kdo netřídil, ten tam skončil taky.
S disciplínou, odhodláním, s hudbou, rázným krokem i burácením motoru, ozbrojené hlídky Spalovačů budou čelit výzvě z nejtěžších, a pokusí se uklidit Rusthaven od navátého hnusu, aby zůstalo jen to skutečně pravé a rezavé.
Napadl sníh. Rusthaven spí, bigoši zalezli do tunelů pod mt. Rustmore a odmítaj vylízt, z Polygonu hromu zbylo jen pár smutnejch trubek, Spalovaćům došel bordel na pálení a rezáky zrezly. Pod nánosy sněhu a letargie se ale začíná něco dít…
Šrotmistra už dlouho nikdo neviděl. Tunelama pod horou a ulicema Rusthavenu začíná vát vítr změn, a nese sebou skoro neznatelnej šepot. Zvěsti o bájným nerezu, nasraný mrmlání předáka financí, a tichej sykot opatrně tasenejch nožů.
Přišlo léto, čas oslav, vedra, chcanců a bodavýho hmyzu. A taky Velkejch her. V Rusthavenu má to léto ale nějakej zkaženej nádech - asi jako když kousneš do krásně velkýho červenýho jablka, který jsi vytrejdoval za zbytky aspirinu, a tvý dva zbývající zuby překousnou vejpůl pořádně vypasenýho červa. A ten zmrd nemá ani tu slušnost chcípnout a ještě tě hryzne zpátky.
Už je to nějakej ten pátek, co se Šrotmistr naposled ukázal na veřejnosti. Kde je a co se s ním stalo, nikdo netuší. Bylo po něm sice nedávno vyhlášený pátrání, ale to zatím žádný, ani to červivý ovoce nepřineslo.
Rusthaven ale bez Šrotmistra dost dobře fungovat nemůže, a mocenský vzduchoprázdno tak netrvalo dlouho. Nová vláda, nový pravidla a pořádky. Rusthaven se začal měnit, a ne každýmu to bylo po chuti.
Kovárna, půl čtvrtý ráno, nerezováno:
“Říkám ti vole, todlecto takle dál nejde. Co to má jako bejt? Dycky sme fungovali stejně - za mě, za mýho fotra, za jeho fotra atakdál. Šrotmistr, předáci, seržové, bigoši. Jak se narodíš, tak chcípneš, kapiš. Takle jednoduchý to bylo, a šlapalo to.”
Škvára na dva glgy vyprázdnil krygl a třísknul jím o stůl. Nebyl to ten večer jeho první škopek a bylo to poznat. Zněl čím dál víc nasraně.
“A najednou tahleta byrocosi úderka radikálních železá… no prostě buržousti. Prachvobyčejný předáci to sou, ale tvářej se jak nejrovnější mezi rovnejma. Roztahujou se jak plíseň v Díře, metaj kolem sebe rozumy a cpou nám svoje nový vejmysly! Prej restraktorizace nebo co. A největší magor je ten přes prachy - rezáky sou prej napiču, a furt mele cosi o nerezu. Co to má jako bejt - oni razej rezáky a pak se divěj že zreznou?! ”
Hřebík, sedící naproti, mlčky kroužil zbytkem piva v půlitru, jakoby doufal, že na tom větráku ještě vykouzlí nějakou pěnu. Když se Škvára odmlčel a začal očima hledat výčepního, využil příležitosti a pokusil se dostat ke slovu.
“No hele, ale aspoň Levá ruka-”
“Vo tom mi ani nemluv! Víš kde se tam vzal? Ani tu hubu nevotvírej, víš kulový, stejně jako já. Nikdo neví. Šrotmistrů už se vystřídalo kolik, a tendle je tam furt. Neví se co dělá ani proč to dělá, jen že to co řekne von je jak kdyby řek sám Šrotmistr - a my máme držet hubu a krok. Ti dík. Jednoho seržu vod nás jsem slyšel říkat, že je to nějaká šedá eee… ement… eminem.. no prostě šedej eman, Rez ví co to sakra znamená. Ale určitě nic dobrýho! A vsadil bych ledvinu, že peče s buržoustama…”
Škvára byl v ráži a Hřebík dobře věděl, že v tomhle stavu s ním nepohne ani Gumocajk. Musel změnit téma, jinak by se mohli dostat do průseru. Zase.
“Ale tak aspoň že Hry budou. Sice furt nevim, co si představit pod tím nerezovým kabátkem, ale Hry sou dycky fajn, no ne? A třeba se Šrotmistr v mezičase najde a šecko bude zas jak dřív…
Škvára se ironicky zachechtal.
“No já ti nevím. Jesli vono by pro něho nebylo lepší, kdyby zůstal zmizelej…”
Kdesi vysoko na nebi zpíval skřivan, jeden z mála druhů nezasažených všemožnými mutacemi. Nebo alespoň ne příliš, pomyslel si setník Trigatron, když zpěvavý pták přerušil trylkování a složil čtveřici křídel, aby střemhlavým letem ulovil jednu těžkopádnou rezavosu. Železem zesílený chitin jen uspokojivě křupnul, a pták se svým úlovkem hřadoval na vzdáleném stromě. Bylo parno, ještě ne tolik jako v plném létě ale dost na to, aby shodil blůzu uniformy a uklidil se do stínu. I v blízkosti Bažiny už byl vzduch suchý a slabý větřík sotva pomohl člověka ochladit, i když tu a tam roztočil malý prašný vír těsně nad povrchem cesty.
Radiostanice v útrobách Spalokáry byla tichá. Otevřeným poklopem dovnitř proudilo světlo, které dopadalo na stolek s plánem města, se zapíchanými značkami a symboly. Za chvíli to vypukne, říkal si v duchu, když znovu procházel hlídkové trasy. Sestavy tří rojů byly silné, a jejich směny se pravidelně střídaly, takže vždycky bude mít k ruce nějakou zálohu, koneckonců ani on sám se práce neštítil, ale letos poprvé bude spoléhat také na dobrovolníky mimo Rusthaven, kteří neznají poměry tak dobře.
Natáhl se pro lahev s vodou. Kdesi v trávě cvrlikalo cosi hmyzovitého, a dodávalo tak dopoledni téměř idilycký dojem. Oni to nějak zvládnou. Velitelé rojů byli povýšení veteráni, samostatní a schopní. Ono to půjde, říkal si v duchu. Letošek bude možná politicky třaskavý, se všemi těmi Buržousty kolem a Šrotmistrem kdovíkde, ale oni byli profesionálové. Přemýšlel, že si pustí nějakou píseň z přehrávače, když tu náhle zapraskala vysílačka.
“Velitel roje Čapek pro Sokola, roj Čapek volá Sokola, přepínám.”
Hmátl po vysílačce, div neshodil plecháček z mapy. “Sokol příjem, co se děje? Přepínám.”
“Veliteli,” ozval se hlas průzkumníka, “už se to žene. Vidím první povozy nomádů, a vypadá to na solidní karavanu! Přepínám.”
“Rozumím, budu tam. Sokol končí,” řekl, vylil zbytek vody a v rychlosti se soukal do blůzy obstarožní uniformy. Po krátkém váhání zahodil čepici do auta a vytáhl přilbu. Tak už je to tady, už se to řítí, říkal si když si zapínal opasek s pistolí, zabouchl zadní dveře a skočil na sedadlo. Jedna, dva, tři, odpočítal zatímco palivová pumpa nasávala, pak motor se zakašláním naskočil, nabral otáčky a výfuk zvířil prach pod vozidlem. Ze zakvílením zpátečky vyjel z palebného postavení, a vzápětí už hnal vozidlo po rozpálených panelech k branám Rusthaven. Udeřila hodina H, teď přišla ta jejich zkouška ohněm. Za rachotícím autem zůstával zvířený prach, vůně spáleného benzínu a tichý nápěv “Vzhůru hlavy, drazí kamarádi, vzhůru, volá rodná zem…”
Díra, setkání předáků a seržů, po šichtě:
Smolák třísknul dveřma od skřínky a jakoby to nestačilo, ještě do ní praštil pěstí. Pak se chytl za hlavu a nevěřícně s ní kroutil. “Taj přestává aj hovno smrdět, chlapi. Už zmizel i Rachot a po Špínovi se neska taky ptali. Teď mi to v kantýně řekla sama Kolbenka. Sem vám říkal, že D.E.G.eni byli jen začátek, a vidíte, teď to de jeden za druhým. Říkal sem to!”
Zinek se chvíli odmlčel a poté přikývnul. “Někdo musí něco udělat, mi neříkej že si to necháme líbit. Viděli ste ty nový frčky? Co to má bejt? Leskne se to a blejská, hnus!” Hekl se nenápadně rozhlédl, tuhle debatu by rozhodně neměl slyšet nikdo nepovolaný. Pak mávl rukou, aby ukázal, jakou důležitost přikládá nějakým frčkám. “Co frčky, to je hovno. Já neska viděl jak tahali ňáký kusy hadrů, tipuju nový vlajky. Málem mi to vypálilo voči vole! Žádná rez ani nic, prostě čerstvě vyklepanej plech, ale vlálo to! Dyť to není možný, zatraceně…”
Šnicl ani nečekal, až jeho kolega domluví. Ruku měl vraženou v kapse, která ho už od rána pálila a nemohl se dočkat, až její obsah svým kumpánům po šichtě ukáže. “To bude ten jejich alcha… achly… No prostě ten jejich tajemnej týpek. Hlídaj si ho jako poslední oko v hlavě protože prej umí dělat blejskavý věci. Takový, co nikdo jinej neví a co je na ně Rez krátkej. Třeba jako tydle…” Snažil se ten samolibý úsměv skrýt, ale moc se mu to nepodařilo. Vytáhl ruku z kapsy a zalesko se mu v ní pár nerezáků. Zinek od něj zděšeně odskočil. “Tyvole co blbneš, schovej to!” Smolák si lesklé plíšky opatrně prohlédl. “Hnus jeden blejskavej.”
Zinek si stále držel od Šnicla a jeho nerezáků bezpečnou vzdálenost a začal nešťastně lomit rukama. “Hele, ale něco bysme měli udělat. Furt je nás dost ne? Věrnejch Šrotmistrovi a Rezu. Odbory to chce! Sepíšem petici, vyšlem pár lidí za těma Buržoustama a to by bylo, aby nebylo!”
Ode dveří se cynicky zachechtal Von Zádrhel. Než se ho stihli zeptat, jak dlouho tam stál a kolik toho slyšel, pokračoval. “Jasně, odbory. Petice. Esi tam bude ten přes prachy, tak na vás použije tu svou větu a ste v prdeli.” Zinek se zatvářil zmateně. “Co to plácáš vole? Jakou větu? Co by nám asi tak mohl udělat větou?”
Námko, Šrotmistrův štáb, o pár dní později:
Levá Ruka se zálibně prohraboval hromadou čerstvě vyražených nerezáků. Konečně se otevřely dveře a vešel jeden z Buržoustů. Levá ruka se opřel o stůl a netrpělivě se na něj zadíval. “Jdeš pozdě. Šlo to podle plánu?” Finančák se samolibě zachechtal a mávl rukou. “Přesně podle plánu. Skoro sem je nepustil ke slovu.”
Levá Ruka protočil oči až někam dozadu lebky. “Tys jim řekl že nemají pravdu a že jim vysvětlíš proč, žejo?” Finančák se smíchy začal dusit a plácnul se do kolena. “JO! Nezmohli se na odpor!”
Díra, v tu stejnou dobu:
Von Zádrhel si přihnul z placatky a zašrouboval ji dřív, než se důvěrně známá vůně fajrbólu stačila rozlinout okolo. Sám měl málo. Otevřela se dveře a dovnitř vešly tři postavy. No, vešly… Spíš se táhly jak sopel. Von Zádrhel se posměšně uchechtnul. “Tak jak to šlo?” Zinek jen odfrknul a beze slov zamířil ke svojí skřínce. Ostatní ho následovali. Von Zádrhel si ale tenhle pocit zadostiučinění nechtěl nechat ujít. “Řek to, žejo?”
Zinek po něm střelil nenávistným pohledem, ale po chvíli vnitřního boje přitakal. “Jo. Chvilku dělal že nás poslouchá, přikyvoval, vypadalo to nadějně. Pak vytáh bouchačku, položil ju před sebe na stůl a spustil…”
Von Zádrhel by si užíval pocit triumfu, kdyby to všechno nebylo tak zatraceně smutný. Když opět promluvil, po nějakém posměchu už nebylo ani památky. Zněl rezignovaně. “Už chápeš?” Zinek mrkáním zahnal slzy, deroucí se mu do očí. Cítil vztek, frustraci a a šílenou bezmoc. “Chápu. Ale něco přece udělat musíme… Dyť je to RUSThaven! A vždycky bude!”